Nepoužívat EDTA, zabránit kontaminaci.

Při monitorování profesionální expozice se výsledek nehodnotí podle referenčního rozmezí (normálních hodnot), ale podle nejvýše přípustného limitu, což je hodnota prokazující toxikologicky významnou výši profesionální expozice (např. při sváření apod.), která představuje riziko pro zdravotní stav exponovaného pracovníka. Překročení nejvýše přípustného limitu vede k preventivním zásahům snižujícím velikost expozice (lepší ochranné prostředky, zvýšené odsávání, aj.).
Pro biologické monitorování (biologický expoziční test) profesionální expozice zinku je nejvýše přípustný limit 30 µmol/l.

Soldin S.J., Brugnara C., Wong E.C.: Pediatric Reference Intervals. Sixth Edition. AACC Press 2007: str. 213. ISBN 978-1-59425-067-5.

Burtis C.A, Ashwood E.R., Bruns D.E.: Tietz Textbook of Clinical Chemistry and Molecular Diagnostics. Fifth Edition. W.B. Saunders Comp. 2012: str. 2175. ISBN: 978-1-4160-6164-9.

Teisinger J. et al.: Expositionstests in der Industrietoxikologie. VEB Verlag 1984: str. 275.

Abbassi-Ghanavati M., Greer L.G., Cunningham F.G.: Pregnancy and laboratory studies: a reference table for clinicians. Obstet Gynecol. 2009;114(6): 1326-31.

Zinek je důležitý biogenní prvek, vyskytující se v tělesných tekutinách ve stopovém množství (patří mezi stopové prvky). Je součástí mnoha enzymů, mimo to má v organismu řadu dalších funkcí (např. je složkou biomembrán, podílí se na syntéze nukleových kyselin (ovlivňuje proto dělení buněk, regeneraci, hojení ran atd.), na syntéze (i účinku) inzulinu, testosteronu a dalších hormonů (a transkripčních faktorů), zapojuje se do antioxidační ochrany organismu, ovlivňuje spermatogenezi, imunitu, kvalitu a funkci kůže). Je to typický intracelulární prvek. Mezi zdroje zinku patří zejména potraviny živočišného původu, například maso, mořské ryby, vnitřnosti (játra), vejce apod. Spolu s bílkovinnou stravou se vstřebává v tenkém střevě (nejvíce v jejunu), absorpci inhibuje vláknina. V krvi je přenášen převážně ve vazně na albumin (dále také na metalothionein a alfa-2 makroglobulin). Koncentraci zinku v krvi (plazmě/séru) stanovujeme především při podezření na jeho deficit. Otravy zinkem jsou vzácné.

Snížená hladina zinku (hypozinkémie) může být důsledkem nedostatečného příjmu, zvýšených ztrát a/nebo zvýšené spotřeby Zn. Deficit zinku může vzniknout při těžké malnutrici (spolu s deficitem ostatních živin), při malabsorpčních stavech (např. při závažných nemocech střev, jater a/nebo pankreatu), nebo při vzácné poruše střevní absorpce Zn (acrodermatitis enteropathica). Během období akutní zátěže, traumatu nebo zánětlivé reakce klesají hladiny zinku v krvi na méně než 50 % výchozí hodnoty a neodrážejí jeho skutečné zásoby v organismu (při reakci akutní fáze se totiž Zn zvýšeně akumuluje v játrech).

Deficit Zn se může projevit změnami kůže a kožních adnex (dermatitida, špatné hojení ran, alopecie, dystrofie nehtů apod.), poruchami imunity, příznaky neurologickými (poruchy motoriky i čití, šeroslepost, fotofobie aj.), psychiatrickými (deprese, emoční labilita aj.), u mužů snížením počtu a pohyblivosti spermií, u žen ovariální dysfunkcí. U dětí bývá navíc retardace růstu a opožděné dospívání.

Zvýšená hladina zinku (hyperzinkémie) může být příznakem porfyrie nebo jen dlouhodobého nadměrného přívodu Zn. Ten vede ke snížení absorpce fosfátů a mědi, což se může projevit anémií.

Toxicita zinku je nízká. Intoxikace zinkem je popsána jako choroba z povolání. Může vzniknout při vdechování par nebo prachu kovového Zn (horečka ze zinkových par). Projevuje se kašlem, třesavkou, malátností, bolestí hlavy, laboratorně proteinurií, glykosurií a leukocytózou. Perorální požití solí Zn vede k iritaci zažívacího traktu s bolestmi břicha, zvracením, průjmy, krvácením ze slizničních erozí a dalšími komplikacemi.

http://www.wikiskripta.eu/index.php/Zinek

https://cs.wikipedia.org/wiki/Zinek